Přečtete za 4 minuty

Vina…

O víkendu jsem byla na Šumavě na prožitkovém semináři.
Přivezla jsem si tam odtud jedno velké AHA!

Cítili jste někdy za něco vinu?

Já ji cítila. A obrovskou. Za nemoc své dcery. Jak by taky ne. Vždyť je to moje dcera. Jsem za ni přeci zodpovědná. Jsem její máma!

Zjištění, že je to jinak, byl pro mě obrovský šok. Brečela jsem jako malé dítě. Dlouho. Tak dlouho, až jsem byla tuto novou skutečnost schopna vstřebat a naplno přijmout.

Vina je jen projevem našeho ega.

Skrze vinu se děláme větší a důležitější. Čím horší jsou následky toho, za co se viníme, tím „důležitější“ se cítíme. I když je to dost zvrácené, dává to dokonalý smysl.

Naše podvědomí nerozlišuje dobré a špatné. Naše podvědomí vnímá pouze skutek, jako takový. Čím větší následky, tím vyšší zásluhy a tím je i naše ego spokojenější.

Dává to smysl?

Pokud vnímáme skutek jako takový, bez hodnocení dobrý – špatný, pak čin, který vedl k záchraně lidského života má (v očích našeho ega) stejnou hodnotu jako čin, který vedl k jeho zmaření.

Čin, vedoucí k záchraně lidského života, máme sklon bagatelizovat (to nic nebylo, to by přeci udělal každý…) a podvědomě očekáváme, že nám díky tomu budou dodávat důležitost ostatní (já bych to teda neudělal, protože…, Ty jo! Ty jsi fakt dobrá!…)

Za čin, vedoucí ke zmaru lidského života máme potřebu se vinit. Cítíme vinu a propadáme sebelítosti. Čím větší vina, čím větší sebelítost, tím větší a důležitější se cítí naše ego. 

Protože čin je pořád jenom činem.

Pokud řeknete „dopustila jsem, aby moje dítě trpělo poruchou příjmu potravy“ dáváte si tím obrovskou důležitost. Připisujete si za to zásluhy. Je úplně jedno, jestli je vnímáte negativně, nebo pozitivně. Vaše podvědomí, vaše ego, vnímá jen zásluhy. Bez soudů, bez polarit.

A přitom byli jste to opravdu vy, kdo přiměl dítě mít PPP? Zakazovali jste mu jíst? Odpírali mu jídlo? Nutili ho hladovět, nebo naopak zvracet?

Pravděpodobně ne.

Troufnu si říct, že jste naopak dělali všechno pro to, aby vaše dítě jedlo. Čím větší tlak jste vytvářeli, tím větší úsilí muselo dítě vynaložit, aby se u něj PPP rozvinula naplno. Tak kde je vaše zásluha? Vždyť jste dělali vše proto, aby se nic z toho nestalo. A přesto se to stalo.

Na základě čeho se tedy viníte? Na základě čeho připisujete zásluhy sami sobě?

Poruchou přijmu potravy netrpí malé dítě. Trpí jí puberťák. Tedy mladý člověk, který se začíná od rodičů odpoutávat, začíná si uvědomovat, že má svoji vlastní osobnost a začíná si ji formovat. Rady rodičů jsou nepodstatné, zákazy rodičů jsou pokynem k dělání víc zakázaného a příkazy jsou předem odsouzeny k ignorování.

Tak kde jsou naše zásluhy? Proč se viníme?

Vůbec netvrdím, že za své nedospělé děti nemáme odpovědnost, máme.  Ale stylem přebírám za to odpovědnost. Ne stylem je to moje vina.

Cítíte v tom rozdíl, který v obou prohlášeních je?

Pokud řeknete přebírám za to zodpovědnost, stojíte ve své síle. Jste pevná, jste silná, jste oporou. Nesršíte emocemi. Máte chladnou hlavu a můžete jednat. Smysluplně, efektivně. Jste prostorem pro změnu, kterou se vaše dítě může stát.

Pokud řeknete je to moje vina, neměla jsem to dopustit, jste v sebelítosti. Emoce z vás srší na všechny strany, jste na dně svých (psychických) sil. Jste-li schopna vůbec nějakého jednání, pak rozhodně ne racionálního. Odpovědnost přenesete na někoho třetího, komu dáváte moc nad svým životem (bez tebe bych to nezvládla, bez tebe bych byla úplně ztracená…) a tím dáváte důležitost nejen sama sobě, ale ještě další osobě. Zatím co svému dítěti tím zodpovědnost berete a tím i možnost se změnit. Z tohoto pohledu je to sobecké.

Připisovat si zásluhy (vinu) za něco, co není vaše, je sobecké.

Vina a sebelítost je jen hrou našeho ega.

Bohužel pro sebe a pro svoji dceru jsem to pochopila příliš pozdě.

Pokud bych si tohle uvědomila dřív, ulevilo by to především mě. Potažmo díky tomu, že bych byla v klidu, ulevilo by se i mojí dceři, protože bych na ni nevytvářela takový tlak.

A uvědomila jsem si ještě jednu věc.

Místo viny jsem pocítila hlubokou vděčnost.

Zní vám to zvráceně? Nechápete za co byste měli být vděční, když vaše dítě trpí PPP? Zvlášť pokud jste přesvědčeni, že za to můžete?

V první řadě je třeba si uvědomit, že PPP netrpíte vy, ale vaše dítě.

Pokud by vaše dítě netrpělo PPP, neměli byste možnost projít touto zkušeností. Že jste o ni nestáli? To já taky ne.

Ale!

Díky této zkušenosti jsem se neskutečně posunula. Ve všech směrech. Zatímco moje dcera prožívala a pravděpodobně ještě prožívá, svoji noční můru, já jsem vedle ní rostla. A rostu dál.

Její nemoc, respektive její postoj k ní, velmi bolestivě zasáhl i můj život. Velmi dobře si uvědomuji, že jsem byla v roli – je to moje vina, já za to můžu – a co to způsobovalo mě. Stahovalo mě to až na nejhlubší dno, do emocí jako jsou sebelítost, strach, deprese, nenávist, hněv…

A paradoxně to je to, co mě posouvalo. Na čem jsem rostla. Každý den jsem měla možnost něco si uvědomit, něco se dozvědět sama o sobě, něco se naučit a o kousíček se posunout.

Tak jsem to tehdy ale nevnímala. Vnímala jsem to až v okamžiku, kdy jsem pod vlivem velkého tlaku dospěla k nějakému AHA! díky kterému se posun již nedal přehlédnout.

Bez této zkušenosti bych byla stejná, jako před 3 lety. Dnes jsem díky tomu v pozici: „vím  že to není moje vina, a přebírám za to odpovědnost.“

Díky tomu jsem si uvědomila:

• Co je pro mě v mém životě opravdu důležité.
• Co od života chci.
• Přehodnotila jsem své priority a přeskládala žebříček hodnot.
• Zase jsem o kousek blíž k poznání sebe sama. K tomu kdo jsem? Co jsem? Proč tu jsem?

Opustila jsem kariéru v bance a rozhodla se jít jiným směrem. Směrem, který je bližší mému srdci, mým hodnotám, mému já. Směrem, který mě naplňuje radostí a dává mi smysl.

Co z toho by se stalo, nebýt anorexie mojí dcery? Kde bych teď byla, pokud bych neměla možnost projít touto zkušeností naplno?

To se nejspíš nikdy nedozvím. Každopádně bych ale nebyla tam, kde jsem dnes.

Pokud porovnám sama sebe před 3 lety a dnes, vidím obrovský rozdíl. Obrovský. Ušla jsem opravdu velký kus cesty.

Stalo by se to bez možnosti prožít tuto zkušenost?

Proto cítím obrovskou vděčnost, místo viny.

Bez své dcery a její nemoci bych pravděpodobně tak dlouhou cestu sama neušla. Proč taky. Můj život by byl v pořádku. Neměla bych důvod se posouvat. Neměla bych důvod jít.

Tak že ano. Cítím hlubokou vděčnost.

Adélko děkuji, žes mi dala možnost prožít tuto zkušenost. Děkuji, žes mi dala možnost jít po této nelehké cestě, kterou sis zvolila, po tvém boku.

Děkuji ❤