Přečtete za 2 minuty

Včera jsem se opět přesvědčila o tom, jakou sílu má vyřčené slovo.

Seděla jsem s kamarádkou u šálku výborné čokolády a povídaly jsme si. Ne takové ty řeči, jako se u kávy běžně vedou: „Co ty?“ „Co manžel?“ „Co děti?“ „Už máš uklizeno, napečeno, dárky, bla bla bla…“.

Ne. Takové řeči spolu už nevedeme.

A vlastně přemýšlím, jestli jsme my dvě spolu takové řeči vůbec vedly. Asi spíš ne. A pokud  ano, nepamatuju se, protože to pro mě není důležité.

Bylo to o nás. O mně a o ní. Bavily jsme se o tom, jak se cítíme, co právě prožíváme. Tady a teď. Obě plně přítomné. Jedna s druhou.

Vyprávěla jsem jí o tom co právě teď prožívám. O svých obavách a o tom, co mi brání je překonat. Mluvila jsem o něčem, co je hodně mimo realitu většiny lidí, se kterými se běžně setkávám. Tohle jsem nemohla říct většině lidí, které znám.

Jí ano.

Cestou domů mi ještě v hlavě dobíhalo vše, o čem jsme to odpoledne mluvily. Spousta věcí zapadla na své místo. Díky tomu jsem si uvědomila,  že strach a obavy, které jsem cítila jsou zbytečné, protože záležitost, o níž jsem mluvila, má souvislost s něčím zcela jiným. Díky tomu, se cítím mnohem lépe.

Místo strachu a obav cítím radost, vzrušení a těším se, co nového a nádherného toto dobrodružství přinese.

Je neuvěřitelně příjemné, silné a inspirativní, když můžete někomu něco říct a vědět, že budete vyslechnuti bez soudů, předsudků a hodnocení. Je opravdu příjemné vědět, že můžete mluvit otevřeně o čem potřebujete, můžete nechat plynout myšlenky s vědomím, že člověk sedící naproti, OPRAVDU se zájmem o vás, naslouchá.

Velký dík a vděčnost každému, kdo tohle dokáže.

Stejný potenciál má koučovací hovor. Vy mluvíte, já poslouchám. Bez hodnocení, posuzování, kritizování a odsuzovaní. Jsem plně přítomná s vámi tady a teď. Naslouchám, ptám se a citlivě vás provázím konverzací tak, aby pro vás byla maximálním přínosem.