Přečtete za 5 minuty

Posledních několik dní jsem v módu „úklidu nepotřebných věcí“. Přinesly jsme s holkama poslední krabice z prádelny. Ležely tam 2 roky, tak že to, co v nich je, dost evidentně nikomu nechybí. Přistupuji k tomu tak, že to tedy nikdo již nepotřebuje a potřebovat nebude. Většina obsahu s díky a vděčností, opouští můj domov.

Krabici, ve které byly papíry jsem probrala poněkud důkladněji. Papír po papíru. Jen tak. Ze zvědavosti. Z nostalgie.

Mezi nimi mě zaujal list papíru, na kterém stálo mé jméno a pod ním několik vět psaných různými rukopisy. Přečetla jsem si ho. Byl to list papíru z nějakého školení, kterých jsme svého času ve Spořitelně měli hromadu. Většinou byla dost k ničemu, jak už taková korporátní školení zpravidla jsou. Z tohoto jsem si přeci jen něco odnesla. I když hlubší podstatu toho, co jsem si schovala, jsem pochopila až dnes.

Ani nevím, co mě tehdy přimělo si ten list papíru nechat a už vůbec netuším, jakou shodou náhod se dostal právě do té složky, ve které byl.

A musím říct, že to, co jsem si přečetla, mě dojalo.

Díky tomu, co na tom papíře stálo, co mi napsali mí kolegové, se kterými jsem se vlastně vůbec neznala, sešli jsme se jen ten den na tom jednom školení a druhý den už jsme zase každý byli na své pobočce, mezi svými lidmi.

Díky tomu jsem si uvědomila to, co jsem sama před sebou i před světem skrývala a nedovolovala si to projevit. Svůj DAR. 

Dar řeči, dar projevu, dar vystupování.

V poslední době se mi tato moje kvalita mnohokrát ukázala a projevila. Mnohokrát mě život navedl a směroval právě k tomuto daru. K DARU SLOVA. Škoda, že jsem ho nerozpoznala už dříve. Škoda, že ho nerozpoznali učitelé ve škole a nepřiměli mě ho rozvíjet. A nebo ho rozpoznali?

Bylo moc hezké si přečíst, jak tento můj dar vnímají druzí.

A k čemu jsem dospěla?

Moje názory jsou často neortodoxní, mnohdy kontroverzní a často upřímné a nekomfortní.

Uvědomuji si, že takové byly už když jsem byla dítko školou povinné. Chtělo by se mi říct, že tehdy se takové názory netolerovaly. Jenže pravdou je, že v dnešní době se netolerují úplně stejně jako v 80tkách.

Možná se o tom jen méně mluví, méně se na to poukazuje a víc lidí je ochotno takové názory šířit. Ale možná je to také tím, že dnes existuje mnohem více způsobů, jak své názory šířit. Například skrze sociální sítě. V té době byla jedinou sociální sítí ulice.

Možná je to také tím, že si to spousta lidí ani neuvědomuje, protože je přivyklá na konvenční, mainstreamové myšlení, což tehdy nebylo. Tehdy si každý myslel něco jiného, než se smělo říkat. Dnes si spousta lidí OPRAVDU myslí to, co se říkat smí.

V té době si mého talentu nikdo nevšímal. A ten, kde si ho přeci jen všiml, reagoval povětšinou slovy: „Pro boha živýho, ty radši MLČ! Hlavně nic neříkej, ať z toho není ostuda. Někam si sedni, buď zticha, poslouchej a uč se.“ Někam si sedni znamenalo do kouta, aby na mě nebylo v lepším případě ani vidět a uč se zase to, abych věděla, co a jak je správné říkat.

Pochopila jsem, že nejlepší bude neříkat nic.

Jediné co jsem směla, bylo recitovat básničky a číst text z učebnice. To jsem dělala poměrně často. Z dramatického kroužku mě vyhodili po 3. hodině. Prý jsem neukázněná a nedržím se předepsaného textu.

Být kreativní? Nene, od toho tady ty nejsi. Od toho jsou tu jiní, kteří vědí, co dělají. Ty jen říkej to, co máš.

A tak si říkám:

Co vlastně učíme děti ve školách?

Učíme je stát se průměrnými. Nutíme je učit se to, co je nebaví, v čem nevynikají, na úkor toho, co jim jde jakoby samo. Co je naplňuje a dává jim smysl. Na co mají talent. To, v čem by mohly vyniknout a stát se výjimečnými.

Nutíme děti do fyziky, chemie, dějepisu, zeměpisu, matematiky, literatury, kreslení, zpěvu, tělocviku a ostatních předmětů, které jim nejdou a tím jim ubíráme čas na předměty, které je baví, které jim jdou.

„Když máš samé jedničky, učit se to nemusíš. Lepší známku stejně dostat nemůžeš. Uč se raději XY, ať nemáš špatnou známku z toho a nezkazíš si vysvědčení. Pak se nedostaneš na školu.“

Jinými slovy jim říkáme: NEVYNIKEJ, BUĎ VE VŠEM PRŮMĚRNÝ.

Říkáme jim, že nemohou být skvělí jen v něčem a dovolit si být „špatní“ v tom ostatním.

Základní škola by tady měla být od toho, aby ukázala dětem MOŽNOSTI. Aby jim řekla podívej, co všechno skvělého ti život nabízí. Vyber si, co z toho je tvoje.

Nemůžeme najít to, co nás baví, pokud nevíme, že to existuje. Dokud to pro sebe neobjevíme.

Základku vnímám jako instituci, která by dětem měla tohle všechno nabídnout, tohle všechno ukázat. Říct jim, že existuje nějaká nauka o těle, o minerálech, o kosmu, že máme práva, psychologii, že existuje hudba, knihy, umění, ale i matematika, fyzika, geometrie…

Škola by měla dětem ukázat, jak tohle všechno mohou využít v každodenním životě, co všechno jednotlivé nauky přinášejí a jak pomáhají lidem a celému světu. Umožnit jim vyzkoušet cokoliv z toho, co chtějí, aby si mohli vybrat, co je baví. Tím vychovávat jedinečné bytosti s mnoha jedinečnými talenty a schopnostmi tak, aby se cítili užitečné, sebevědomé a prospěšné.

Stávající školský systém generuje průměrné lidi, ze kterých se poté stávají frustrovaní neurotici trpící depresemi, kteří nevědí kdo jsou a co v životě chtějí, čeho mohou dosáhnout. Protože všichni kolem nich jsou stejní.

Samotný fakt, že někteří z nich dosáhnou vysokých pozic v nějakých korporacích samo o sobě neznamená, že něčeho dosáhli. Že se cítí naplněni, doceněni a že vědí, kdo jsou. Jsou to lidé, kteří trpí stejnými depresemi, pocity frustrace, marnosti a vyhoření.

A tak si říkám, jestli je to záměr, nebo je to jenom tím, že do reformy našeho školství se nikomu nechce?

Zamýšlím se nad tím mimo jiné i z toho důvodu, že moje dcera studuje právě Pedagogickou fakultu UK. Vím, že si uvědomuje rozdíl mezi svým uvažováním o školství a uvažováním většiny svých spolužáků.

Podporuji ji v jejích názorech a myšlenkách.

Utvrzuji ji v tom, že myslet si něco jiného než ostatní, je v pořádku a povzbuzuji ji k tomu, aby se za své názory nestyděla, aby je prezentovala, mluvila o nich a vedla diskuse. Povzbuzuji ji také k tomu, aby si za svými názory a domněnkami stála pevně i v případě, že všichni budou proti ní. Aby se nebála své myšlenky a vize prosadit. Protože i kdyby proti ní stáli všichni, já budu vždycky stát při ní. Vždy ji podpořím, dodám sílu a odvahu jít si za svými sny.

Od toho přece mámy jsou…

Ona a jí podobní dávají naději a víru v to, že všechno může být jinak.

Stačí jen nechat je jít a tvořit. Bez předsudků, bez lpění na starém. S mladickou bezprostředností, hravostí, lehkostí a lehkou naivitou, která k tomuto věku patří.

Kdo říká, že nemohou vytvořit něco úžasného, co nás by ani ve snu nenapadlo?