Jak jsem nepomohla Tondovi.

Mám kamaráda Tondu. Tondovi volám vždycky, když potřebuju doma něco opravit.

Jako nedávno. Půlka listopadu, zima na krku a moje sladké dětičky vysklili okno na balkón.

„Ahoj Tondo. Potřebuju abys mi přišel zasklít okno na balkón. Holky vysklily tu spodní tabulku“, spustím bez okolků. Zdvořilostní fráze vynechávám. Tonda stejně ví, že mu volám jen když něco potřebuju.

Tonda je živnostník. Je neskutečně šikovnej a opraví snad všechno na světě. Času sice moc nemá ani v době koronaviru, ale na mě si ho udělá vždycky.

„No jasně!“ Na to Tonda. „Hele čas mám příští neděli, přijdu v půl jedenáctý, potřebuju abys…… bla, bla, bla.“ „OK, domluveno.“ Já na to. „Jo a k obědu bych si dal králíka na divoko. Posledně se ti fakt povedl!“ Tonda ví, že u mě pracuje za jídlo, a tak si rovnou řekne, co chce.

Než se králík upekl, Tonda zasklil balkón, opravil pár drobností a protože zbyla ještě chvilka času, jen tak jsme seděli a povídali si. Byla neděle. Nikdo nikam nespěchal, prostě klídek, pohoda…

Přišel čas na králíka a tak jdu do kuchyně a chystám jídlo na talíře. Nesu je ke stolu a nevěřím svým očím!

Tonda odněkud vytáhl notebook, rozložil ho na stole a horečně cosi bušil do klávesnice. „Kruci Tondo, CO TO SAKRA DĚLÁŠ!?“ ptám se. „Nesu jídlo na stůl, tak to, prosím, odlož!“

Jeho odpověď mě fakt dostala. „Hele já nemám na jídlo čas. Já ještě musím vyřídit maily, vystavit fakturu, udělat jednu kalkulaci. Postav mi to tady vedle, já to sním u toho. Díky.“ Povídá, aniž by vůbec zvedl hlavu od obrazovky.  Měla jsem sto chutí mu králíka hodit na hlavu i s talířem a vyhodit ho ven. Ale je to kamarád a bylo nad slunce jasnější, že se něco děje.

„Tondo, potřebuju, abys ten počítač zavřel, a dal ho pryč, nebo se vůbec nenajím. Nemůžeš po mě přece chtít, abych u toho výbornýho králíka koukala na to blbý, nakousnutý jablko.“ Kouknul na mě jak tam stojím se dvěma talíři lákavé pochoutky v ruce, odhodlaná hodit to do záchodu a otráveně povídá: „Nojo, ty vlastně nesnášíš Apple. Tak já to teda dodělám potom. Ale musíme to sníst rychle, já totiž v poslední době vůbec nemám na jídlo čas.“

Aha, tak to je teda novinka! Pomyslela jsem si.

Tonda měl vždycky pěknou atletickou postavu, na které si dost zakládal. Od té doby co podniká, se leccos změnilo. S přibývající dobou jeho úspěšného podnikání přibývala také jeho kila.

U jídla se mi z Tondy podařilo vytáhnout, že přesto, že ho podnikání fakt moc baví, zakázek má víc než dost, jeho práce ho naplňuje a vydělává víc, než kdykoliv předtím, tak ho to stresuje. Vzal si totiž do hlavy, že podnikatel nic nestíhá. Že musí jen pracovat a když má chvíli volna, čeká ho administrativa.

Tonda je požitkář. Byl zvyklý si na jídlo vždycky udělat „volno“. Jeho oběd klidně trval klidně i dvě hodiny. Teď je přesvědčený, že právě tento čas mu chybí a musí ho věnovat té administrativě, jinak že to prý nedá.

Tím se změnily jeho stravovací návyky, jeho vztah k jídlu dostal povážlivé trhliny a díky přesvědčením a programům, které si ohledně jídla vytvořil, dostala jeho atletická postava pěkně na frak a kila nemilosrdně lení nahoru.

Tondovi, ač bych si to ze srdce přála, bohužel nepomůžu. Tonda totiž o tuto moji pomoc nestojí. Přestože ví o Duchovním detoXu i jeho úspěších, tvrdí, že tomu nevěří, že na něj to určitě fungovat nebude. Mrzí mě to, ale Tonda je kamarád a odstranit mu jeho bloky bez jeho souhlasu by prostě nebylo fér.

A tak doufám, že jednoho dne zazvoní telefon a tam se ozve:

„Ahoj Oli, prosimtě já bych potřeboval, abys mi odstranila ty bloky… no vždyť víš… jak jsme o tom tenkrát mluvili….“