A tak jsem se nad nimi zamyslela trochu víc do hloubky.

Jsi líná. To už mi říkala máma, když jsem byla malá. A jsem líná i teď. Proč? Prostě to tak je. A kdy jsem líná? Vždy, když mám udělat něco, do čeho se mi fakt nechce. Něco, co mi nedává smysl. Co považuji za zbytečné a nedůležité. Co mi nepřináší ani radost, ani uspokojení. Něco, o čem si ostatní myslí, že se dělat musí. Jenže já mám pocit, že se bez toho docela dobře obejdu. Něco, pro co NEMÁM DOSTATEK MOTIVACE. (viz tento článek)

Tak že jak to je? Jsem opravdu líná, nebo jen nemám motivaci dělat to, co mnozí považují za samozřejmé. A kolik lidí dělá spoustu věcí spíš proto, že nechtějí, aby se o nich říkalo, že jsou líní, než proto, že by to opravdu dělat chtěli?

Stejné je to například se zodpovědností. Kdy se chovám nezodpovědně? Tehdy, když mě někdo donutí slíbit, nebo zavázat se k něčemu, do čeho se mi nechce.
Lidé mají tendenci říkat o nás že, jsme nezodpovědní tehdy, pokud nenaplňujeme jejich očekávání. Pokud překračujeme hranice toho, co oni považují za bezpečné, nebo se pohybujeme za hranicí jejich možností.

Tak že co je lepší? Nechat ostatní, ať si o mě myslí, co chtějí, nebo zatnout zuby a dělat to, co nechci, jen aby si o mě ostatní nemysleli, že jsem třeba líná nebo nezodpovědná?

Sama za sebe musím říct, že kašlu na to, kolik lidí si o mě myslí, že taková jsem. Až mi někdo řekne, že jsem líná, s klidem odpovím: „Ano, jsem.“ A pokud se mě zeptá, co s tím udělám, s klidem odpovím: „Nic, mě to nevadí. Pokud tobě ano, pak je to tvůj problém.“

Pokud někomu vadí, že jsem líná, pohodlná, nezodpovědná, má problém on.

Na druhou stranu existují vlastnosti, jejichž nositelům se většina příčetných jedinců vyhne obloukem.

Krutost.
Závist.
Arogance.
Žárlivost.

Například aroganci jsem si mezi své „špatné“ vlastnosti zapsala také. Vím moc dobře, že čas od času se tak chovám. Uvědomuji si, že občas se nevyhnu ani závisti. Tu u sebe vnímám spíš jako nepříjemnou emoci, která mě čas od času přepadne, než jako vlastnost. Vím ale velmi dobře, že pokud se tak stane, jediný člověk, který má v tu chvíli problém, jsem já.

Pokud jsem krutá, arogantní, závistivá, žárlivá, agresivní, jsem to já, kdo má problém.

Pokud je někdo nositelem těchto opravdu nepěkných vlastností, je mi ho vlastně líto. (O tom, proč jsou lidé zlí, píšu zde)

Ano. Líto. Proč?

Protože takový člověk je pravděpodobně velmi nespokojený, smutný, nešťastný sám se sebou. Bojí se. Možná se cítí ponižovaný, má nízké sebevědomí, nezná svoji hodnotu a tak si to snaží kompenzovat na jiných.

Takovému člověku nemůžete pomoct. Nepomůžete mu ani tím, že si od něho necháte všechno líbit. Od takového člověka můžete pouze odejít. Tím mu pomůžete nejvíc.

Pokud takový člověk nebude mít kolem sebe nikoho, komu bude moci způsobovat příkoří, zůstane sám se svými emocemi a dostane možnost si je zpracovat. Jestli to udělá, nebo ne, už je jen a pouze na něm.

Pokud jste si někdo takovou vlastnost napsali, klobouk dolů. To chtělo opravdu velkou odvahu, přiznat si něco podobného. Ale pojďme se na to podívat úplně stejně jako na předchozí vlastnosti.

Kdy se chovám arogantně? Když mě někdo něčím popuzuje. Když mám pocit, že se nade mnou někdo povyšuje. Když mám nutkavou potřebu někomu ukázat, že mám navrch. Když mám pocit, že mě dotyčný ohrožuje. Prostě když JÁ MÁM s někým PROBLÉM.
Nejjednodušší způsob, jak se zbavit arogance je – VYŘEŠIT si svůj PROBLÉM.

Kdy mě přepadne závist? Je to v okamžiku, kdy někdo má, nebo získá něco, co já nemám a chtěla bych, nebo si myslím, že by to vyřešilo můj momentální problém. Jak z toho ven? Nejjednodušší způsob je zeptat se sama sebe, co bych (s tím) dělala, kdybych to teď měla. To mě zpravidla dovede ke 2 možnostem:

1. Zjistím, že to vůbec nepotřebuju. Nebo by mi to bylo v lepším případě k ničemu, v tom horším na obtíž.
2. K přemýšlení nad tím co bych s tím dělala mě dovede k pozitivním myšlenkám, co všechno (skvělého) bych mohla a pokud jsou myšlenky a emoce dostatečně silné, vedou k myšlenkám tvořivým. Tehdy přemýšlím nad tím, co všechno můžu udělat, abych to také získala.

A závist je ta tam. Místo hořkosti zbyde příjemný pocit.

A tímto způsobem se dá pracovat s jakoukoliv vlastností, která působí problém nám samotným. Nejen že je to nejjednodušší způsob. Je to JEDINÝ ZPŮSOB, o kterém vím. Je to na dlouho a je to dřina. Vlastně ne. Je to HRA.

Zcela záměrně neuvádím s jakoukoliv ŠPATNOU vlastností, protože problém můžeme mít i pokud jsme nositeli nějakých vlastností, které jsou obecně považovány za dobré. Speciálně ty, jejichž pomocí tzv. „pácháme dobro“.

Obětavost.
Ochota pomoci.
Ohleduplnost.

Sebekriticky musím podotknout, že (již) nejsem nositelkou žádné z těchto vlastností. To ovšem neznamená, že se nemůžu zachovat ohleduplně (např. vesnicí projíždím 50tkou, protože mi to přijde ohleduplné vůči lidem, kteří tam bydlí) nebo že už nikdy nikomu nepomůžu. Ale rozhodně vím, že už se kvůli nikomu nebudu obětovat.

Kdy jsem mívala potřebu „být obětavá„? Většinou z těchto důvodů:

1. Když jsem měla STRACH. Když jsem se bála, že pokud nezůstanu v práci přes čas, šéf mě vyhodí. Když jsem se bála, že pokud nebudu poctivě dělat tohle, ostatní si o mě budou myslet něco špatného. Radši udělám ještě tohle, co kdyby náhodou…
2. „Ukaž, já to za tebe udělám“ abych dokázala, že jsem v tom lepší. „Jdi klidně domů, já nikam nespěchám, tak to tady zvládnu sama“ – Nepostradatelnost. Zkrátka abych sama sobě (a všem okolo) dokázala, JAK JSEM DOBRÁ.

S ostatními vlastnostmi tohoto typu, je to velmi podobné.

Co například se skrývá za ohleduplností? (Tím nemyslím pustit staršího člověka sednout, pomoc mamince s kočárkem, nebo tak něco.) Myslím tím to když upřednostňujete druhé sami před sebou. Tu přehnanou ohleduplnost za každou cenu.
Za přehnanou ohleduplností se skrývá strach. Strach z toho, co si o mě budou lidi myslet. Jedna z nejvíc omezujících otázek, kterou si většina z nás pokládá nejčastěji ze všech otázek, které sami sobě pokládáme. Přestaňte si tuhle otázku pokládat. Jednou pro vždy. V okamžiku, kdy si ji pokládat přestanete, totiž zjistíte, že si o vás nemyslí nikdo nic. Většině lidí jste totiž úplně fuk.

A jak že je to s pomocí bližnímu svému? Proč jsem tak ráda pomáhala všem okolo sebe, třeba i na svůj úkor?

Rozhodně ne z čistého zájmu o danou osobu, jak jsem si tehdy myslela. Nyní musím přiznat, že to bylo z čistě sobeckých důvodů. Pomáhala jsem proto, že mi to dělalo dobře. Cítila jsem se pak užitečná, pro někoho důležitá, potřebná. Měla jsem díky tomu sama ze sebe lepší pocit.

Ale běda, jakmile ten dotyčný přestal moji pomoc potřebovat, nebo projevovat dostatečnou vděčnost, hned se dostavily nepříjemné pocity. „To mám za to, že jsem pro něj udělala tohle všechno!“

Pokud jste přesvědčeni, že ve vašem případě to neplatí, že právě vy, to děláte pouze z lásky k bližnímu, nebo z čistoty své duše, jsem si téměř jistá, že sami sobě něco nalháváte.
Dokud jsem si sama u sebe cenila nejvíc právě těchto vlastností, myslela jsem si totéž a ani ve snu bych nepřipustila, že to je jinak.

No, jak říkám… i nositel dobrých vlastností může mít problém, který je třeba začít řešit sám u sebe.