Je 14.8.2002.

Jsem mladá a plná ideálů. Pracuji v Pražskén hotelu Hilton jako asistentka provozního ředitele.

Už týden v jednom kuse leje. Praze hrozí povodeň.

Je odpoledne a spolu s provozním ředitelem Phillipem a jeho technickým náměstkem Milanem, stojíme na hotelové terase nad Vltavou s výhledem na Pražský hrad. Se znepokojením sledujeme pozvolna stoupající hladinu Vltavy, která pomalu dosahuje až k silnici u hotelu.

„Do 2 hodin má Vltava v Praze kulminovat.“ Říká Milan. „Co myslíte, zaplaví nás?“ Nahlas vyslovil to, na co jsme všichni mysleli. Nikdo neodpověděl.

„Voda do suterénu se bude napouštět hodinu a půl. Jestli to chceme udělat, musíme začít hned.“ Pokračuje Milan.

„Proboha Milane, proč chceš napouštět hotel vodou?“ Pokládám první, naprosto stupidní dotaz hodný (zrzavé) blondýny.

„Protože když tam bude čistá, nedostane se tam už ta špinavá, povodňová a znásobí se tím statika hotelu“ říká Milan.

„A co se stane, když tam tu vodu napustíme zbytečně?“ Pokládám další, tentokrát věcný dotaz. „Nic“ pokrčí Milan rameny. „Zase ji vypustíme, suterén vysušíme a znovu vymalujeme. Akorát jsme vyhodily xy kubíků čisté vody“.

„Dobře. A co se stane, když ji nenapustíme a nateče tam voda z Vltavy?“ Ptám se dál. „Ta je špinavá a plná bordelu. Pohrne se tam nekontrolovatelně ze všech stran. Dost toho poničí a může narušit statiku.“

„Aha“, já na to. „Tak proč tady stojíme a nenapouštíme?“ ptám se. Pohledy všech přítomných se stočily na Phillipa. Nezvykle zamlklý Phillipe se na mě zničeho nic otočil a povídá „Olga, what do you thing? Should we do it, or not?“ „Yes! Of course, Phillipe, we really should!“ Já na to.

O 15 minut později, byl hotelový suterén neprodyšně uzavřen a rychle se plnil čistou vodou.

Hodinu na to, jsme opět stály na terase a modlili se. Ještě chvíli, ještě chvíli, ještě potřebujeme chvíli… Voda dosahovala až k hotelu. V garážích ještě stále chybělo zhruba 30 cm vody…

Nestihli jsme to. Přílivová vlna byla rychlejší a větší, než se čekalo.  Poslední centimetry zaplnila voda z Vltavy.

Tehdy jsme znovu stály na terase. Tentokrát voda dosahovala skoro až k našim nohám, a já pokládám svůj druhý, ještě hloupější dotaz: „Milane, garáže jsou pod vodou a povodňová vlna nikde. Kdy teda přijde?“

„Jaká vlna?“ Ptá se překvapeně Milan. „No ta velká, povodňová, co tady všechno smete“ povídám a rukama naznačuji obrovskou vlnu. Všichni okolo stojící, co nás slyšeli, se začali od srdce smát. Mnozí z nich, dnes poprvé. Vůbec jsem nechápala proč.

„Oli, povodeň není tsunami“ poučí mě Milan a pokračuje. „Povodeň je taková tichá. Nenápadná. Nepozorovaně zvedá hladinu řeky, skoro si toho ani nevšimneš. Proteče kanály, dostane se do každé skulinky. A najednou se probudíš a máš plnej barák vody. Přesně jako teď. To je povodeň. Žádná vlna nepřijde. Tomu se jen tak říká, víš. Ta vlna už je tady. Celou tu dobu. Právě teď.“

Proč tady vytahuju tento bezmála 20 let starý příběh?

Právě jsem absolvovala výcvik Access – tělesné procesy. Při jednom z nich, který mě hodně bavil, protože jeho energie mi ohromě sedla, jsem pochopila hlubší význam toho, co Milan tehdy řekl.

Respektive díky tomu, co tehdy řekl, jsem pochopila, jak funguje transformace. Transformace vědomí, osobní rozvoj, vývoj osobnosti, cesta k úspěchu… To je jedno. Můžete tomu říkat, jak chcete. Všechno funguje stejně. Jako povodeň.

Já budu používat výraz transformace. Chápu ji jako přenastavení vědomí tak, abychom se dobrali vytouženého cíle, bez zbytečných zádrhelů a překážek, jejichž nejpylnějším tvůrcem je právě naše mysl. Naše (ne)vědomí.

Transformace není tsunami.

Transformace se chová přesně jako povodňová vlna. Pomalu, nenápadně, nepozorovaně mění naše životy. Zprvu si toho ani nevšimneme. Změny přicházejí pozvolna. Tak, abychom je ustály. Ale jsou tady. Každý den, každý měsíc, každý rok. Den po dni. Krok za krokem.

Jednoho dne se probudíme, ohlédneme se zpět a zjistíme, že jsme někdo jiný než před týdnem, měsícem, rokem… Že vlna transformace, na kterou jsme nastoupili, je s námi právě teď. Že jsme urazili pořádný kus cesty, aniž bychom si to uvědomovali. A dokud z ní neodejdeme, bude tu s námi celou dobu. Žádné tsunami nepřijde. Neexistuje nic, co by nás změnilo ze dne na den.

Protože transformace, je proces.

Transformace postupuje tak rychle, jak si to dovolíme. Tak rychle, jak to umožňuje naše momentální nastavení. Tak rychle, aby se změny stihly projevit i na venek. Nejen v naší hlavě a v našem srdci, ale i v naší realitě. Tak rychle, abychom je ustály. Pokud by se změny udály moc rychle, nemuseli bychom je zvládnout. Příliš rychlá transformace by mohla způsobit víc škody než užitku. Stejně jako tsunami za sebou zanechává spoušť.

Transformace je cesta.

Cesta, na jejíž konec nemusíme dojít. Změna nás čeká už v průběhu cesty samotné. Jakmile dosáhneme určitého bodu, určitého stupně svého vývoje, chvíli si užíváme jeho dary ale pokud jsme nevystoupily z vlny transformace, po nějakém čase nás vlna ponese zase dál.

I já se nyní nacházím v takovém bodě.

Ale o tom zase příště…