aneb kde končí hranice naší mysli.

O víkendu jsem byla se svojí mladší dcerou v Chomutově. Kamarádka, která odtamtud pochází, říkala, že je to pěkné město. Mě až tak neuchvátilo, ale jistého genia loci mu upřít nemůžu. Víkend tam strávený, jsem si užila na maximum. Vlastně se mi tam líbilo. Každopádně si z výletu odnáším nezapomenutelné zážitky.

Chomutov leží na samém konci České kotliny, na úpatí Krušných hor. Tato poloha mu dává nádech jedinečnosti. Například městská věž. Čtyřpatrová, původně novogotická věž, pocházející z roku 1525, je součásťí kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Historie ale není to, co mě na věži zaujalo. Byl to její výhled. Miluju výhledy. Odkudkoliv. Viděla jsem už hromadu výhledů. Některé byly dechberoucí, jiné mě okouzily dálkou, pár jich stálo za nemnoho. Některé byly dobrodružné, jiné náročné, některé futuristické, jiné tradiční.

Výhled z chomutovské věže je jedinečný. Je plný kontrastů. Na západě se zelenají svěží vrcholky hor. Na sever jsme koukali do pomalu zanikajícího hnědouhelného dolu a na komíny přilehlých elektráren, zatím co na jihovýchodě se rozprostírá nekonečná Česká kotlina a sem tam se vypínající pahorky Českého středohoří. Pokud by bylo úplně jasno, jsem si jistá, že bychom dohlédli až do Prahy.

Tento různorodý výhled mě přiměl k zamyšlení se nad hranicemi. Nejen nad těmi reálnými, ale především nad těmi, které si tvoříme ve své vlastní mysli.

Výhled na Krušné hory byl impozantní. Svěže zelené vrcholky hor, tyčící se do různých výšek se na konci horizontu stýkaly s blankytnou modří oblohy. Tam je konec světa, napadlo mě. Scenérie letní krajiny dávala tušit, že hledíme opravdu na konec světa. Obloha a hory vytvářely dojem neproniknutelné hradby, kterou vše konči. Že dál už není nic. Nic. Vůbec nic.

A přesto… všichni víme, že to tak není. Že na konci obzoru zase hory sestupují do nížiny a na druhé straně obzoru země pokračuje dál. Do Německa, jehož rozloha je obrovská…

Vím to. Přesto moje mysl byla ochotna uvěřit tomu, co jsem viděla. Tomu, že svět končí Krušnými horami.  Právě tam, kde se potkával obzor s oblohou.

Obešla jsem čtvercovou věž a na druhé straně jsem hleděla do otevřené krajiny. Naskytl se mi pravý opak pohledu do hor. Horizont jsem nedohlédla. Byl daleko za obzorem. Nebe a země se nestýkaly. Ne tam, kam jsem mohla dohlédnout. Pohled do otevřené krajiny vytvářel dojem, že země nikde nekončí. Že pokračuje do nekonečna. Byl to ohromující pocit. Připadala jsem si jako malé, bezvýznamné nic, uprostřed nekonečného prostoru.

Musím přiznat že bez pevné hradby Krušných hor za mými zády bych si připadala poněkud ztracená v nekonečném prostoru.

Jak jsem tak hleděla do nekonečna, uvědomila jsem si paralelu mezi výhledem z Chomutovské věže a hranicemi vlastní mysli.

Nikdy jsem nechápala, proč si je vlastně dáváme, když nás tolik omezují.

Naše vnitřní hranice nám dávají pocit jistoty. I když je falešný. Stejně takový, jaký mě dávaly Krušné hory za mými zády, když jsem z Chomutovské věže hleděla směrem, kterým jsem tušila Prahu.

Pojďme se podívat na to, co nám hranice přinášejí a co nám naopak berou.

To ale až příště…