15 dní s kovidem: osobní prožitek.

Přečtete za 3 minuty

To, co teď napíšu, není blouznění v horečkách. A není to ani scifi.  To co čteš, píšu s odstupem několika měsíců, kdy jsem měla čas přemýslet o tom, co se tehdy doopravdy dělo. Tohle se děje. Zažívala jsem to na vlastní kůži. Protože jsem se odmítala vzdát.

Virus i očkování fungují stejně. Vliv nemoci je hodně razantní, ale nemá dlouhého trvání. (Naštěstí) Očkování na to jde pomalu, nenápadně, ale je trvalejší. 

Vyřadí to všechna energetická centra. (Zablokuje to všechny čakry) Jakmile jsou vyřazená, padne na tebe něco jako želví krunýř. Černočerný. Ryzí temnota. Nastává beznaděj a čiré zoufalství. A to je přesně ta doba, kdy většina lidí propadne panice a strachu. Díky tomu, následuje nemocnice, JIPka, ventilátor, smrt…

Ten krunýř tě totálně uzemní. Přeruší se napojení nahoru i dovnitř. Do sebe. Čím stabilnější energetické pole máš, tím to trvá dýl.

Možná bych už byla zdravá, kdybych nevzdorovala, ale já potřebuju vědět, co je zatím. (Neboj, nemám strach, ani nepodléhám panice. Proto to přežiju.)

Jakmile se dostaneš pod krunýř a uzemní tě to, nefunguje nic. Žádné napojení. Žádná alternativní léčba, žádné duchovní metody, kvantové vlny, nefungují žádné samoléčebné procesy… nic. Jedno pohltí temnota uvnitř tebe, to zvenku pohltí krunýř. Nakonec ti nezbyde nic, než se uchýlit k polykání léků, pokud máš to štěstí, že ti někdo nějaké předepíše. (A chápu, že teď může přijít přesvědčení, že vakcína je cesta…)

Krunýř tě zatlačí do země a donutí tě napojit se na hmotu. Zase nás to přiměje hromadit majetek, peníze, moc a spotřebovávat. Jako že jenom tak, budeme šťastni…

Tohle je už dost blbý samo o sobě, ale bohužel není to to nejhorší. To přijde po pár dnech.

Krunýř se maličko nadzvedne a člověk má pocit, že se pomalu začíná obnovovat napojení (intuice, šestý smysl,… říkej tomu jakkoliv) Ale je to jen iluze. Dovede tě to na práh nové reality, kde všichni vypadají šťastní, veselí, radostní. „Pojď mezi nás. Do týhle krásný reality. Tady je všechno jako dřív. Tady je svět zase v pořádku.  S námi budeš v bezpečí. Přidej se k nám…“ Krásná představa, ne? Kdo by nechtěl strávit zbytek života ve šťastné zemi, mezi šťastnými lidmi… Jen vstoupit. Jen vstoupit. Stačí krok. Nepatrný krůček a budu tam. Temnota zmizí a bude jen štěstí a radost.

Tak proč tomu nevěřím?

Něco je špatně. Něco nesedí. Hmm, tak zpátky pod krunýř.
Následuje další a další výlet do nové reality. Její vábení je stále intenzivnější a o to míň důvěryhodné.

Co tady nesedí? Co to jen může být? Co tam chybí? Co je špatně? (Napojení nefunguje. Musím spoléhat jen na svůj rozum. Mozek jede na plné obrátky.)

Mám to!

Emoce! Nejsou tam žádné emoce! Žádné. Radost. Štěstí. Blahobyt. Ale bez emocí. Ale to není všechno. Svět nikdy nevypadal jako v té realitě. Kde je bolest, strach, smutek, nenávist? Kde je láska? Kde jsou rozzářené oči? Na světě nikdy nebyla jen radost a veselí. Lidi se učí skrz prožitek. A prožitek přichází skrze emoce. Potřebujeme emoce. Ty pozitivní i ty negativní. Tak proč tady nejsou?

Mám z toho pocit, jako by nás někdo chtěl  napojit na falešnou realitu. Na realitu, která se jeví jako ráj na zemi. O to tady celou tu dobu jde?  Proč? Co je za tím? To ale nezjistím, protože do falešný reality už nemám sebenejmenší chuť vstoupit. Vracím se pod krunýř.

Dál už není nic.
Tuto novou realitu si nevolím. Jen přijímám, že to tak je. Smířuji se s tím. Je to jen další možnost pro ty, kteří si ji vyberou…

Lehám si zpět pod krunýř a konečně po dlouhých  (hodně silných a transformačních) 15-ti dnech usínám klidným, bezesným spánkem, s přesvědčením, že vše je tak, jak má být.

Druhý den vstávám a jsem zdravá. Unavená, vyčerpaná, ale zdravá.

Kovid, jako nemoc, je skvělá. Miluju ji. Je velmi transformační. Děkuji za ni. Díky ní jsem se posunula o desítky světelných let. A jsem za to nesmírně vděčná.

Zdá se ti to přetažený za vlasy? Mě taky. Kdyby mi to někdo vyprávěl ještě v listopadu (11/21), byla bych na pochybách, jestli náhodou nevypráví o nějakém sci-fi. Ale není to úryvek z posledního románu Stephana Kinga. Bohužel. Tohle se mi fakt dělo. Tohle se děje. Takhle se tvoří nová globální realita.

Kéž bych měla tu moc to změnit. Kéž bych mohla…