Přečtete za 2 minuty

Daně platím ráda.

Nebylo to tak vždycky. Daně jsem nesnášela. Přišlo mi nefér dát čtvrtinu svojí výplaty státu. Žila jsem v přesvědčení, že za mé daně se mají dobře leda tak cikáni, nebo je rozkradou státní úředníci. A platila jsem je s těžkým srdcem.

Jenže když jste zaměstnanec, jak se chcete vyhnout placení daní?

Existuje jediný způsob. Být bez práce.

A protože jsem tvůrce a svůj život si tvořím sama, stalo se to, co jsem sama svými myšlenkami tvořila. Jenže to, jsem tenkrát ještě nevěděla. Myslela jsem si, že můj život tvoří ONI.

A tak se stalo to, co se stát muselo. Stala jsem se nezaměstnanou.
Sice jsem neplatila daně, ale díky tomu jsem neměla peníze na bydlení, jídlo ani oblečení pro své dvě, tenkrát ještě malé, holčičky.

Sice jsem neplatila daně, tím pádem se na mě nemohl „obohacovat“ nikdo jiný, ale ani já sama jsem neměla nic.

To, že teď mám příjem, který stojí za zdanění, je pro mě známkou finanční hojnosti. Jsem vděčná za to, že mám příjem, ze kterého můžu platit daně a děkuji za něj každý den.

Daně jsem se naučila chápat jinak.

Už v nich nevidím nespravedlnost z toho, že čtvrtina mého platu jde na sociální dávky jedné nepřizpůsobivé rodiny, nebo že je rozkradou státní úředníci.

Daně, které odvádím, vnímám jako DAR.

Jako dar zemi, ve které jsem se narodila a následně rozhodla žít. Zemi, ve které jak pevně věřím, budou žít i moje dcery.

Ano, vidím, jak tato země, prostřednictvím politiků, které jsme si zvolili nakládá s našimi dary.

Naučila jsem se peníze, které prostřednictvím daní daruji své zemi, nevnímat jako svoje.

Ne. Nejsou moje. Jako každý dar, mi už nepatří. Jsou státní. Jejich správu jsme svěřili do rukou politiků, kterým jsme dali svoji důvěru. MY. Jako národ, jako celek.

Věřím, že peníze, které každý měsíc daruji našemu státu, prostřednictvím daní, udělají to nejlepší pro nás a pro tuto zemi.

A děje se to, co se děje…

pokračování článku zde:

Vnímám, že právě to, co se děje, je odrazem toho, jak na tom, jako národ, jsme.