Přečtete za 3 minuty

Emisní povolenky.

Byly mi vcelku jedno.

Vnímala jsem je pouze jako o investiční příležitost.

V souvislosti se snižováním emisí jsem mimo jiné kdesi zaslechla blábol o tom, že se připravuje regulace počtu krav, vzhledem k tomu, že při svých biologických procesech vypouštějí do ovzduší nepřiměřené množství metanu. Hahaha! Budeme vydávat emisní povolenky pro krávy!  Přišlo mi to příliš absurdní, než abych se vůbec obtěžovala se o tom dozvědět víc. Neměla jsem důvod se tím zabývat.

Včera přišla domů moje mladší dcera, a nadšeně začala vyprávět právě o emisních povolenkách.

Mluvila o tom, jak je to skvělý, že budou stanovené kvóty pro vypouštění emisí, a že velcí znečišťovatelé si budou muset kupovat povolenky, což se jim nevyplatí, proto se budou snažit emise omezit a že je to dobře, protože se víc lidí začne chovat víc ekologicky a …

No museli byste ji vidět. Byla z toho úplně nadšená, oči jí zářily a z jejího povídání čišela ta pravá živočišná radost, to nadšení a zaujetí pro věc. Prostě tomu věřila.

Koukala jsem na ní a nechápala.

V mojí realitě to totiž funguje jinak. Všechno je nastaveno tak, aby to vyhovovalo velkým hráčům (tedy největším znečišťovatelům) a ty malé to zlikvidovalo.

Řekla jsem jí to a nakonec, pro potvrzení svých slov, jsem uvedla příklad. Protože toto téma šlo celou dobu mimo mě a nemám o něm tedy žádné povědomí, nemohla jsem použít nic jiného, než již výše zmíněné krávy.

Adéla, protože je to Adéla a taky proto, že už od mala je zvyklá, že se u nás doma vedou často diskuse na různá témata, se tím nenechala ani zaskočit, ani odradit a řekla:

„No vidíš, mami. Nic o tom nevíš, a taháš sem blbý krávy. Děláš to samé, co všichni ostatní. Odsoudíš dobrou věc, jen proto, že jsi někde slyšela, že krávy prděj metan.“

No ve skutečnosti jsme toho obě řekly mnohem víc. Naše místy až ostře vyhrocená diskuse trvala přes půl hodiny. Ale o tom mluvit nechci.

Pak řekla větu, díky které mi došlo, že to ona má celou tu dobu pravdu. Že tu vůbec nejde o nějaký emisní povolenky, ale o celkový přístup ke změně. K možnostem. K připuštění si něčeho, co dřív nebylo možné. K něčemu, co nejsem ochotna připustit ani jako možnost, protože moje dosavadní zkušenosti ukazují pravý opak.

Velcí hráči si to stejně přizpůsobí tak, aby to vyhovovalo jim a doplatí na to ti malí a všechno to zaplatíme my, obyčejní lidé. To z naší kapsy to půjde. To je pravda, která se nemění. Takhle to prostě JE. Smiř se s tím. Nic s tím nenaděláš. Snažila jsem se jí vysvětlit.

ANO MAMI. PROTOŽE JSTE TO DOVOLILI.

Proč by se to ale teď nemohlo změnit? Proč by to teď nemohlo být jinak?

Má pravdu.

Moje 16-ti letá dcera má pravdu. A určitě nebude jediná.

Jak můžeme chtít změnu světového paradigmatu, když nejsme ochotni změnit svůj názor ani na jednu jedinou věc? Uvědomujeme si vůbec, že světové paradigma vytváříme sami svými názory?

Pokud nejsme ochotni připustit, že cokoliv může být jinak, než je teď, pak se nic nemůže změnit.

Jak můžeme očekávat, že něco změní například emisní povolenky, když tomu sami nevěříme? Když místo abychom se zamysleli nad tím, co všechno je možné, vykládáme bláboly o kravách a dál tvrdíme, že to stejně nakonec dopadne stejně?

Ve stejném vědomí, ze stejného prostoru, bohužel fungují i tvůrci těchto opatření, programů a inovací.

STEJNĚ TO NEBUDE FUNGOVAT, PROTOŽE TAKHLE JE TO DANÝ.

Jak potom můžeme očekávat, že vymyslí něco, co bude fungovat?

Nevymyslí. Nemůžou. Z tohoto prostoru to prostě nejde.

Bohužel většina mladých lidí není jako moje dcera. Většina mladých lidí velmi ochotně přebírá pravdy svých rodičů. Protože to je jednodušší. Pohodlnější. Protože tak to prostě je. Říkala to máma.

A tak se stále dokola točíme ve starých dogmatech, paradigmatech a pravdách, a divíme se, že to nefunguje. Nadáváme na politiky, na vládu, na korporace, na Tondu, na Karla, na kde koho a chceme, aby někdo něco změnil. Ale oni nemůžou. Jsou jako my.

Z venku nemůžeme změnit vůbec nic. Z venku žádná změna nepřijde. Změnu musíme začít sami u sebe. Nejprve se musíme změnit my, pak teprve můžeme měnit svět kolem sebe. Opačně to nejde.

Přála bych si, abychom si všichni uvědomili stejně tak jako já při rozhovoru se svojí dcerou, že pokud budeme stále dokola opakovat, že emisní povolenky (nebo cokoliv jiného) jsou na nic, že velcí hráči to otočí ve svůj prospěch a malí na to doplatí, nic se nezmění.

Pokud chceme  aby to fungovalo, musíme věřit tomu, že to fungovat bude. Že to můžeme změnit a že to může být jinak. Jakmile všichni začneme fungovat z tohoto prostoru vědomí, začnou se dít zázraky…