Moje dcera, anorexie a JÁ.
Vaše nádherná holčička váží o málo víc než 30 kilo a vy ji bezmezně milujete. Možná víc, než kdy předtím, protože moc dobře víte, že zítra už se nemusí probudit...
Zároveň si ale nechcete připustit, že se to opravdu děje. Že se to děje vám.
Říkáte si "to zvládneme, spolu to zvládneme", ale přitom víte, že ne.
Že je to nad vaše síly. Že vy nemáte tu moc. Že jediný, kdo opravdu může, je ONA.
Založila jsem Facebookovou skupinu, kde s rodiči, jejichž dítě rovněž trpí některou z poruch příjmu potravy sdílíme své zkušenosti.
Navzájem se podporujeme a povzbuzujeme. Říkáme si na rovinu a otevřeně, co cítíme a společně se posilujeme v přesvědčení, že to zvládneme. Sami za sebe. Protože jediné, co můžeme dát svým dětem, je naše podpora.
Jsem obyčejná žena.
Taková, jakých jsou miliony po celém světě. Nemám žádné tituly, ani jsem nevystudovala prestižní školy. Nemám praxi v oboru a už vůbec ne dlouholeté zkušenosti. Dokonce moje práce ani vzdáleně nesouvisí s tématem, o kterém píši.
Jsem máma 17-ti leté dcery Adély.
Jsem stejná jako vy.
Stejná?
Možná ano, možná ne. Tato zkušenost mě každopádně změnila natolik, že to já, už nejsem stejná, jako jsem byla dřív.
Jedinou mojí kvalifikací ke sdílení je fakt, že jsem to přežila. Vlastně že jsme to obě přežily. Adéla i JÁ.
Netvrdím, že moje dcera má vyhráno a že do toho v průběhu svého života nemůže kdykoliv spadnout znovu. Ale to už bude, díky svému věku, mimo sféru mého vlivu.
Bohužel.
Dnes už to vím...
Dnes už jsem schopna rozeznat varovné příznaky tam, kde jsem předtím viděla jen vrtochy dospívající dívky.
Dnes už vím, jaká póza se skrývala za odmítáním toho, či onoho. Dnes už chápu, proč tak kategoricky odmítla svoji sestru, když prohlásila, že má sen. Sen stát se psycholožkou.
A chápu toho mnohem víc. A přesto je spousta věcí, které nejspíš nepochopím do konce svého života. Přesto jsem je přijala, protože se děly. A byly tak skutečné, že se mi mnohdy chtělo brečet.
Vlastně jsem probrečela spoustu nocí. Utápějíce se v sebelítosti, v bezmoci, v zoufalství a beznaději. Na konci každé takové noci ale vyšlo slunce...
Byla to improvizace.
Zpětně musím připustit, že vše byla jedna velká improvizace. Velmi dobře si uvědomuji, že jsem hrála vabank se životem své dcery a dost často jsem balancovala na ostří nože.
Nikdy jsem ale nic neponechala náhodě. Vždy jsem jednala s plným vědomím možných důsledků a ochotou nést následky svých rozhodnutí.
Na štěstí...
To, jak se ke mě dostávaly jednotlivé informace, odborníci, různí lékaři a ostatní lidé, kteří mají podíl na zdárném průběhu věcí, je až s podivem.
Pokud je pravda, a já tomu věřím, že si svoji realitu tvoříme sami, vytvořila jsem si to "fakt hustý". A vzhledem k okolnostem (svojí tvorbě, připustíte-li tuto možnost), musím přiznat, že okolnosti se vyvíjely příznivě.
Tedy tak, že se dělo přesně to, co se dít mělo. Ve správný čas mi do cesty přicházeli ti správní lidé a ty správné informace. Naštěstí. Pokud na něj věříte.
Jinak tento příběh mohl mít zcela jiný závěr...
Výběr článků z mého blogu:
