Přečtete za 5 minuty

Pediatři a psychiatři jsou přesvědčeni, že největší překážkou na cestě k uzdravení dítěte z Poruchy Příjmu Potravy jsou rodiče.

Když jsem toto na dubnové konferenci v Senátu slyšela poprvé, Vytočilo mě to do neskutečných obrátek. Jak si to mohou myslet, říkala jsem si. Vždyť přeci každý rodič (a myslela tím sebe) udělá všechno pro to, aby se jeho dítě co nejdříve uzdravilo, ne? Tak jak může být překážkou? Vždyť dělám, co můžu, tak co tím sakra myslí!

Nakonec mi došlo, že je to pravda.

Nejen z důvodů, které byly uvedeny přímo na konferenci, jako například domácí násilí, zneužívání dětí, nebo rodiče, kteří sami mají problém s poruchou příjmu potravy a své dítě v tom podporují. Ale i z důvodů, které s tím souvisejí a začaly vyplouvat na povrch mnohem později. Například narušené sebevědomí, pokřivený vztah k vlastnímu tělu, věčné držení diet, časté prohlašování „musím zhubnout“ a podobně. To vše, jak smýšlíme o sobě a svém těle, co děláme a říkáme, se samozřejmě odráží i ve vědomí dítěte a může mít za následek třeba poruchu příjmu potravy.

Za nekontrolovatelným průběhem nemoci mojí dcery jsem skutečně stála já.

Respektive moje LEŽ. Sama sobě jsem nalhávala, že už je to za námi, aniž bych se podívala pravdě do očí.

Díky tomu jsem svoji dceru vystavila životu na okraji smrti. Můžu se jen utěšovat domněnku, že jsme tuto zkušenost měly obě zapotřebí prožít a že to dobře dopadlo.

Pro tentokrát.

Mým největším omylem, který ji málem stál život, bylo si myslet, že už je to za námi. Že jsem to zvládla. Odsunout to na vedlejší kolej a zapomenout.

Když jsem zjistila, že moje dcera přestala jíst, byl to mazec. Emoce lítaly, ale času bylo zoufale málo. Na všechno.

Hlavně na to, uvědomit si, co se děje ve mě. Nebyl čas zamyslet se nad svými vlastními pocity. Na vnímání.

Bára, starší dcera brečela, že Adéla umře. Což byl fakt.  A Adéla tvrdošíjně odmítala jíst. Uvědomovala jsem si, že Bářiny obavy se mohou naplnit dřív, než najdu řešení.

Řešení, které neexistovalo.

Nakonec se mi podařilo Adélu rozjíst. Domluvily jsme se na úpravě našeho rodinného jídelníčku a jídelního režimu. Vytahaly jsme ze spíže veškeré zásoby, dokoupily hromadu zeleniny a vše vypadalo naprosto idylicky.

Do noty nám nahrál rovněž Covid, který začal ve stejnou dobu a to, že jsem mohla být 2 měsíce doma a vařit.

O prázdninách toho roku už jsem si gratulovala, jak jsem všechno skvěle zvládla.

To byl můj omyl č. 1!

Moje pozornost naprosto otupěla. Plácala jsem se po ramenou a myslela si, jak jsem skvělá, jak dobře jsem to vyřešila. Můj úhel pohledu byl dost nevyzrálý: „Co s tím všichni tak nadělají! Vždyť na tom nic není. Stačí mít s dětmi dobrý vztah, všímat si jich a naslouchat jim. Pak jsou ochotné naslouchat ony vám a chápou vaše argumenty.“

Pýcha předchází pád.

V tomto ohledu to platilo do slova a do písmene. Ach jo!

Taková nepokora a nedostatek vděčnosti!

Když na to koukám zpětně, nemůžu věřit tomu, že jsem to fakt udělala. Jak jsem mohla propadnout takové pýše a iluzi! Jak jsem si mohla myslet, že se něco tak závažného vyřeší samo za 5 měsíců!

Díky tomuto sebeklamu, kterým jsem se nechala uchlácholit, jsem přehlížela varovné signály. A že jich bylo.

Když mi došlo, že je něco fakt špatně, bylo už příliš pozdě.

Moje dcera skončila s 35 kg v nemocnici a později na psychiatrii. Naštěstí. Jinak by nejspíš opravdu umřela.

Tehdy, když se ve velmi krátké době podařilo, že Adéla začala znovu pravidelně jíst, šla jsem po 2 měsících znovu do práce a vše se zdálo být v pořádku. Nezdálo se mi, že by šlo o nějakou závažnou věc. Bylo jí 14. Prostě blbla. Naštěstí je rozumná a brzy jí to přešlo. Je to za námi. Můžu zapomenout.

Lež jak věž.

Jenže to jsem tehdy nevěděla a ani vědět nechtěla. Chtěla jsem, aby tato nepříjemná situace byla za námi. Chtěla jsem věřit, že tomu tak je.

To byl můj omyl č. 2.

Díky tomu mi nedošlo, že bych se měla pídit například po důvodech jejího cvičení. Cvičila každý den. 1 hodinu. Bára i já jsme dokonce občas cvičily s ní. Bára, hlavně ze začátku, vlastně docela často. Místo abych se ptala, proč? Byla jsem ráda, že si našla jiný způsob, jak shodit pár kilo.

Když přišla s tím, že bude vařit, protože se to chce naučit, byla jsem vysloveně nadšená. V jejích začátcích se sice to, co uvařila, mnohdy nedalo jíst, ale dmula jsem se pýchou, jakou mám skvělou dceru. Už jsem zase chodila do práce a mít po příchodu hotovou večeři bylo příjemné. Vařit se rychle naučila. A kamarádky mi záviděly. To, že není co, zatím nikdo netušil.

Kupodivu mne nevarovalo ani když začala používat váhu a jídlo vážila. Omlouvala jsem to tím, že se to teprve učí, a tak chce mít jistotu, že toho bude dost. K její povaze mi to docela sedlo. Adéla je taková hodně akurátní. U Báry by mě to překvapilo a spíš bych se ptala. U Adély mi to vlastně ani divné nepřišlo.

Dokonce mi nepřišla divná ani změna jídelníčku. Zatěžovat se zkoumáním kalorické hodnoty jejích, převážně zeleninových jídel, mě ani nenapadlo. Ji ovšem ano. Na to jsem ale přišla až mnohem později.

Nepřekvapilo mě, že z 62 kil za rok (vlastně necelý) zhubla na 50. Divné to přišlo dětské lékařce na 15ti leté prohlídce. Řekla jsem jí, že Adéla pravidelně cvičí, a že hlídám její jídlo, že jí dost. Tehdy mi nedošlo, že tím, že ji ospravedlňuji, si vlastně nalhávám to, co sama nechci vidět. Také mi nedošlo a vlastně ani dojít nemohlo, že to, co je dost pro mě v padesáti při sedavém zaměstnání, není dost pro 15ti letou holku, která cvičí každý den hodinu. Navíc já se příliš neodbývám a občas si dám něco dobrého. Dortík, oříšky, zmrzlinu, čokoládu… Ona ne.

Dokonce ani to, mi nepřišlo divný. Dřív to milovala. Teď odmítala veškeré sladkosti. Babiččin narozeninový dort, čokoládu, vánoční cukroví, velikonoční perníčky, prostě všechno. Nedala si žádné pochutiny (oříšky, sušenky, zobání,) prostě nic. Později se ukázalo, že si mimo hlavní jídlo nevezme ani ovoce nebo zeleninu. O naprostém omezení pečiva ani nemluvím.

Dalším varovným signálem, který jsem přehlížela, byla její neochota o jídle s kýmkoli mluvit. Ohledně tohoto tématu jsem se u ní setkala s arogantním přístupem, a dokonce bych řekla, že mnohdy až s agresí. Do té doby jsem takové její jednání nezaznamenala, a to doma vedeme často dlouhé diskuse na různá témata s kolikrát naprosto odlišnými názory.

Znovu jsem začala panikařit až později, kdy se ukázalo, že skvělá váha které dosáhla není jejím cílem a že hubne dál.

V tu dobu mě Bára upozornila na to, že už spolu ráno nesnídají. Adéla prý nestíhá a jí až ve škole. Ale vlastně ji nikdy neviděla nic si s sebou vzít.

Jenže to už bylo pozdě. Příliš pozdě.

Tentokrát už nefungovalo vůbec nic. Domluvy, prosby, argumenty. Nic.

„Mám to pod kontrolou.“ Říkala. „Nejsem přece úplně blbá, vím, co dělám.“

Fakt, že jejím jediným jídlem v průběhu dne byla večeře, jsem zjistila až mnohem později. K večeři toho snědla kopec. A bez řečí. Nechápala jsem, jak může pořád tak hubnout, když přece „normálně jí“.

Tohle považuji za Bod 0.

Tady teprve začal ten skutečný kolotoč. Hra o život.

Teprve tehdy jsem dokázala jít do opravdu hluboké pokory a přijmout odpovědnost za to, co jsem rok a půl předtím přehlížela a tolerovala. Za to, co jsem díky své lži vytvořila.

Teprve tehdy jsem pocítila opravdu neuvěřitelnou vděčnost za to, jak jsem své děti vychovávala a za to jak dobrý, pevný, hluboký a důvěrný mám se svými dcerami vztah. Tato cesta nebyla zdaleka tak rychlá, přímá a už vůbec ne jednoduchá, jako ta, kterou jsem mylně považovala za své velké vítězství, ale ušly jsme ji a společně zvládly.

S odstupem času musím říct, že touto zkušeností se náš vztah ještě zlepšil, upevnil a prohloubil. Není snad nic, co by se mi holky bály nebo styděly říct a přiznat, protože to nejhorší už bylo odhaleno.