Přečtete za 2 minuty

Hojnost je všude kolem nás.

Doslova nás tahá za ruce a nohy, abychom si jí všimli. Tolik jí je a přeje si být nalezena, že nám způsobuje dokonce bolest, jen abychom se zastavili a nabírali plnými hrstmi.

Ale my se stále ženeme neuvěřitelnou rychlostí kdo ví kam, bolest ani nevnímáme a hojnosti si nevšimneme.

Utrácíme spoustu peněz, času a  energie na to, abychom se dostali  co nejrychleji  co nejdál, a nemáme čas podívat se, co máme tady a teď kolem sebe.

Šly jsme s Adélou na výlet. Lesní pěšinkou jsme došly na mýtinu. Byla celá zarostlá křovinami, že se v nich úzká pěšinka ztrácela. Nebyly to jen tak obyčejné křoviny. Byly to maliny. Právě zrající, slaďoučké maliny. Byla jich tam hojnost.

Naše kroky výrazně zpomalily, až se zastavily docela a my si užívaly hojnosti, nabízené přírodou, plnými hrstmi.

Po chvíli jsme zaslechly šustění kroků a uhly stranou. Kolem nás prosvištěla skupinka několika lidí. Jeden kolemjdoucí jen tak prohodil. „Dneska je tu nějaká zácpa.“ „Vždyť jsou tu maliny“ povídám já. „Maliny? Opravdu? Kde?“ Ptá se pán s rukama a nohama rozdrásanýma do krve, jak se snažil co nejrychleji proběhnout kolem. „Všude tady kolem…“ ukazuji.

Nezdálo se, že ho to doopravdy zajímá. Ani se neohlédl. Už se viděl někde jinde.

Jsme naučeni hnát se za cílem, který nám připravil někdo jiný, aniž bychom si toho byli vědomi. V honbě za plněním si snů a cílů, o kterých si ani neuvědomujeme, že nejsou naše, ani nejsme schopni vnímat nic z toho, co se nám nabízí samo. A ani si to neuvědomujeme.

A tak se plnou rychlostí ženeme, abychom naplňovali cíle, sny a přání někoho jiného. Někoho, kdo si dal tu práci a vyšlapal nám k nim cestu.

O kilometr dál, byl starý mlýn. Za další kilometr stál druhý. V obou jsou výletní restaurace, obě plné turistů. Samozřejmě že ano. K oběma vede pohodlná cyklostezka i asfaltová silnice s parkovištěm. Lesní pěšinka je míjela.

„Adél, máš hlad?“ Ptám se své dcery. „Ani ne, mami. Jsem úplně přecpaná těma malinama.“ Byla jsem na tom stejně.

Nadnárodní společnosti, ale nejen ony, utrácejí nekonečné množství peněz, energie a času na to, aby se stále větší a větší množství lidí dostalo čím dál rychleji, co možná nejdál. A tam pro nás chystají to, co mylně považujeme za svůj cíl, za svůj sen. Ve skutečnosti ale plníme právě jejich cíl, jejich sen tím, že tam utrácíme neuvěřitelné množství času a peněz jenom proto, aby oni mohli investovat do svých dalších, megalomanských snů. V honbě za těmito domnělými cíli nemáme čas vidět to, co se nám nabízí samo.

To, co je přímo kolem nás.

Nemáme čas vidět naše vlastní cíle, sny a přání. Naši vlastní hojnost. Mylně pak sny někoho jiného, pokládáme za vlastní, aniž bychom o tom přemýšleli.

V té rychlosti si totiž neuvědomujeme, že se snažíme uspět v honbě za sny a cíli někoho jiného, kdo nám k nim připravil rychlou a pohodlnou cestu, abychom takových cílů stihli co nejvíc.

Na ty vlastní nám už potom nezbývá ani čas ani síla. Jsme vyčerpaní plněním snů jiných lidí.

Zastavte se. Rozhlédněte se kolem a ptejte se sami sebe, svojí duše, celého vesmíru: 

Kým mohu být, co mohu udělat, mít a tvořit,  aby můj život a svět byl lepším místem? Co si mohu uvědomit, vědět a být, aby stálo za to žít?

Nesnažte se odpověď vymyslet rozumem. Nefunguje to. Nechte ji k sobě přijít. Přes své srdce. Přes svoji duši. Vesmír miluje otázky. A nemůže se dočkat, aby vám na ně posílal odpovědi. Ptejte se tak často, jak jen můžete a uvidíte, co se ve vašem životě bude dít…