Jak jsem vyjela kopec.

Přečtete za 5 minuty

Aneb všechno je jen v hlavě.

Doprčic, to je ale krpál! Už jsem aspoň v půlce?

Sestupuji z kola. Jsem totálně splavená, vyčerpaná a pokouší se o mě infarkt. Nemůžu popadnout dech. Funím jako lokomotiva. Naprosto marně se snažím získat zpět kontrolu nad svým dechem. Pár desítek metru přede mnou slezl z kola i můj kamarád. Zdá se, že je na tom dost podobně.

Ach jo. To snad není možný! Takovej krpál! Zapínám telefon a čekám na signál GPS. A funím…
Počkat… COŽE!?!? To není možný! Ta GPSka zase blbne. Tak znova… Vypnout, zapnout…

Ale ne! Ta GPSka fakt nefunguje. Zrovna teď! Kruci.

Znovu ji vypínám a pro jistotu restartuji telefon. Třeba se chytne…
Zapínám telefon, funím a s napětím čekám na singnál… A nic. žádná změna. GPS vytrvale ukazuje, že jsem ujela teprve 150 metrů! Stále ještě se mi nepodařilo dostat pod kontrolu svůj dech. Už ale nemám pocit, že budu zvracet. Koukám do mapy a počítám… 200, 400, 600, 800 metrů, půlka kopce.

No to snad ne! Ten krpál má 2 kilometry!

Kámoš se pravděpodobně vydýchal a rozhodl se pro pěší výstup.
No tak to NE! Nebudu přece tlačit kolo 2 km do kopce! Ještě jednou počítám. Ano, opravdu má kopec 2 km. 150 metrů už jsem ujela. Tak ještě 1.850!

TO DÁM! Kolo prostě tlačit nebudu.

Znovu nastupuji do sedla. Nohy jsou v pohodě. Převod 1.1 zvládají. Problém je dech. Funím a vzpomínám, jak jsem kdysi, asi tak před 30-ti lety běhala s kámoškou. Jak to tehdy bylo? Na 3 doby nádech, na 3 doby výdech.

No… úplně ono to není. Několik následujících desítek metrů, je náročných. Začínám zase funět. Ach jo.

To dám.

Ale něco je jinak (dalších 100m za mnou)
3 doby – nádech, 3 doby – výdech. Moje plíce začínají hořet. Psychicky jsem v pohodě. TO PŮJDE!
2 doby – nádech, 3 doby – výdech. 2 doby – nádech, 3 doby – výdech.
Fakt to půjde, jen tomu ještě něco chybí.

Zpomaluji tempo. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Šlap… Šlap… Šlap… 2 doby – nádech, 4 doby – výdech… Pane bože! FUNGUJE TO!

2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Vážně to funguje! (400 metrů)

SUPER! ONO TO VÁŽNĚ JDE!

2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Ten krpál vyjedu. Teď už to vím! (500 m)

2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Tempo se synchronizovalo s dechem. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Chvílema jedu tak pomalu, že rychlost na tachometru ukazuje 0,00. Nevadí. Pořád jedu. Stále nahoru. Výš a výš.

2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Pořád nahoru. Metr za metrem.

Ale ne! Přede mnou je na cestě asi 10-ti metrový pruh rozbředlého těžkého a mokrého sněhu! To dám. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech. Vjíždím do sněhu a padám. Co teď? hlavně nevypadnout z rytmu. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Krok za krokem zdolávám rozbředlý sníh. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Konečně zase cesta. Znovu nasedám na kolo. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech.

Skvělý. Rytmus jsem si udržela. Funguje to. Pozvolna pokračuji vzhůru. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech.

Nulu na tachometru čas od času vystřídá rychlost. Naprosto závratná: 4,5. 0,0. 4,7. 0,0. 4,3. 0,0. Šlap… Šlap… Šlap… 2 doby – nádech, 4 doby – výdech.

Další sněhová plotna. Najíždím do ní předním kolem a raději sestupuje z kola. Už se nechci znovu válet v hromadě mokrého sněhu. Vím, že to nevadí. Jen nesmím vypadnout z rytmu.
2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech.

Kamarád je stále o dost vepředu. Jak sakra může tlačit to kolo do toho krpálu tak rychle!
2 doby – nádech, 4 doby – výdech.
Nezastavil se. Nedal si čas zamyslet se nad tím, jak to udělat jinak. Tak tlačí. Ale já jedu!

0,0… Šlap… Šlap… Šlap….

Další sněhová plotna. Nevadí. Slezu. Teď už vím, že je to v pohodě. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Vjíždím do sněhu a dostávám smyk. Tak tak ustojím pád do hnusný břečky. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. „Oli, ty pořád jedeš??? Hmmm, jsi dobrá, jak to děláš?“ 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Sorry, nemůžu ti odpovědět. Teď ne. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech.

Jedu dál. 4,3. 4,7. 0,0. 0,0. Šlap… Šlap… Šlap…

Rychlý pohled na mapu. Podle vrstevnic ještě tak 200 metrů a ten největší krpál je za mnou. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Šlap…. Šlap… Šlap…
(100 m.)

0,0. 4,3. 0,0. 0,0.

2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. Kámoš už tam je. Funí jako medvěd, ale nastupuje na kolo a jede. Pořád si drží náskok.

Krpál mám za sebou. Teď už jen kopec. Ještě tak 300 – 400 metrů a jsem na vrcholu.
2 doby – nádech, 4 doby – výdech, 2 doby – nádech, 4 doby – výdech.

Současné stoupání už je docela v pohodě. Ještě chvíli držím rytmus. 2 doby – nádech, 4 doby – výdech. 4,7. 5,3. Přehazuji na 2.1. 5,7. Přehazuji na 2.2. Na 2.3. Zvyšuji rychlost. Kopec se mění v cílovou rovinku.
100 metrů. Šlap, šlap, šlap.

50 metrů. Teď už to jede skoro samo.

JSEM V CÍLI!

„Jsi dobrá, žes to vyjela. Já to neudýchal. A pak že nemáš žádnou fyzičku!“ Dostalo se mi vrcholové poklony.

(vzpomněla jsem si na prvních 150 metrů) „No to nemám“ já na to. Páni, já mluvím! Úplně v pohodě! Vůbec nejsem zadýchaná a vlastně ani unavená. Ne tak, jak bych čekala po výšlapu do 2 km krpálu. Uvědomuji si po pár vyřčených slovech. „Letos sedím na kole poprvé a loni jsem tomu taky moc nedala. Jen jsem si našla svůj rytmus. Nechtělo se mi 2 km to kolo tlačit.“

Když jsem vyjela tento kopec, vyjedu kterýkoliv kopec na světě. Blesklo mi hlavou.

Je mi 48. Jsem netrénovaná. Nemám žádnou kondici a moje fyzička v poslední době značně upadá. A přesto jsem to dala. Zvládla jsem to!

ZVLÁDLA JSEM TO, PROTOŽE JSEM SE TAK ROZHODLA

Něco, so se na začátku zdálo jako nemožné, se stalo skutečností. Zvládla jsem to. A stačilo tak málo. Jediné, co jsem pro to udělala bylo, ŽE JSEM SE TAK ROZHODLA. Rozhodla jsem se, že to zvládnu. Nic víc, nic míň.

VŠECHNO JE JEN VE VAŠÍ HLAVĚ.

Teprve mnohem později mi došlo, že to není jen o kopci. Ano, tímto způsobem vyjedu kterýkoliv kopec na světě. Ale úplně stejným způsobem zvládnu naprosto cokoliv, co se rozhodnu zvládnout.

STAČÍ SE ROZHODNOUT.

Stačí se rozhodnout, že něco chceš. Nebo třeba že něco nechceš.
Třeba že nechci tlačit kolo do kopce, nebo že nechci svoje kila navíc.
Je to jen na vás. Můžete cokoliv.

A ZVLÁDNETE COKOLIV!