Přečtete za 3 minuty

Dnes jsem narazila na výzvu Respektu pro rodiče dětí s psychickými obtížemi k rozhovoru.

Je to bohužel téma, které se mě osobně dotýká a musím říct  že mám hodně specifický úhel pohledu na jeho řešení.

Možná díky tomu jsem byla opravdu zhrozena komentáři, které se pod výzvou objevily:

Jedna facka od rodičov a napravili mi čachre aj machre 💁🏻‍♂️

Mohu poprosit o zdroj, kde psychologové říkají, že je nastupující generace citlivější. Děkuji.

Opravdu přibývá dětí s psychickými problémy? Nebo se jenom současná generace zajímá o psychické zdraví víc než ty předchozí, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že jejich dítě bude správně diagnostikované?

A tím to začíná. Každé téma je citlivé. Tím vznikají citliví lidé, kteří nejsou schopni  v této necitlivé době přežít.

Spíše jsou měkčí a rozmazlenější 🤣🤣🤣
No co už, slabe kusy prostě musí jít 🤣🤣🤣

Tak bavil jsem se s lidma teď když jsme starší jestli měli nějaké problémy depky atd . Nevím že by někdo něco měl tak hrozného a když si vybavuji sebe takové myšlenky snad ani v mojí hlavě neexistovaly

Vážení, musím říct, že jsem vyloženě zhrozená komentáři, které tady čtu.

„Jedna facka od rodičů napravila všechny čachre aj machre?“ Jako pro tu chvíli ano, čachre aj machre byly v lajně. Jenže když už těch facek bylo moc, tak mi došlo, že je lepší sedět v koutě a mlčet, protože ať udělám cokoliv, stejně to bude špatně. Na následky pisatel pravděpodobně ve svém komentáři nepomyslel.

Dřív sice nebyly sociální sítě ani internet. Naši rodiče měli jinou zábavu.

Moje máma od rána do večera píglovala náš byt. Když už nebylo co uklízet, sedla si do křesla a vyšívala. Když jsem za ní přišla, jestli si spolu něco zahrajeme, řekla něco v tom smyslu, že musí doleštit ty parkety, protože já, nebo táta jsme je zašlapali. Nebo až dovyšije ten vzorek.

Pamatuji si, že jsem pak odcházela zpět do svého pokoje a bylo mi to líto. Kolikrát se mi chtělo i brečet.

(Blbý ubrousky. Na co potřebujeme tolik vyšívaných ubrousků. Stejně jsou hnustný)

Tátu jsem doma vídala málokdy. Z práce chodil rovnou do garáže, kde si dělal svoje věci a večer šel s kamarády do hospody. Vracel se, když už jsem spala. Později jsem cíleně chodila spát předtím, než přišel.

Máte-li pocit, že nám, coby dětem, věnovali rodiče víc času, tak to fakt není pravda.

Sáhněte si do vlastního svědomí a zamyslete se nad tím, co dělali vaši rodiče, když přišli z práce domů. Možná si nesedli k počítači, ale televizi už měla i moje babička.

Nevím, co to učilo vás, ale já jsem se naučila, že cokoliv je důležitější než já. Že každá blbá parketa a každý kus vyšité kanavy má větší hodnotu, než já.

Jak povznášející, pro 10ti letou holku, že?

Tehdy se všechny problémy řešily párem facek a jinou represí. Zákazem, trestem. Dodnes si pamatuji na všechna svá domácí vězení – zaracha – jak jsme tomu jako děti říkaly. 

A na všechny ty dlouhé seznamy toho, co musím doma udělat, než přijde máma z práce. Když jsem s tím byla hotová, jen jsem s překvapením  koukala na to, jak mi máma nadává, že jsem to neudělala dost dobře a šla vše udělat znovu. Jak výchovné.

Později jsem přišla na to, že je pro mě výhodnější se na celý seznam vykašlat a přijmout trest. Pak máma přestala psát seznam.

Máš problém? Tady máš pár facek a problém je vyřešen.

To sice nebyla praxe mých rodičů. Za moje problémy mě nefackovali. Ale taky mě s nimi nechali samotnou. Většinou je považovali za banalitu a mávli nad tím rukou.

Naučilo mě to to, že pomocnou ruku najdu jen a pouze na konci vlastní paže. Naučilo mě to, nikomu se nesvěřovat, nikomu nedůvěřovat a žít díky tomu vcelku dost osamělý život.

Proč si myslíte, že v dnešní společnosti je tolik agresivity, tolik neurotiků, tolik lidí na antidepresivech, alkoholiků…

Nikoho tehdy naše problémy nezajímaly. Nikdo se jimi nezabýval. Rodiče považovali za ostudu, když bylo jejich dítě jen trošku odlišné. Cílem bylo srovnat ho do latě a nacpat do příslušné škatulky.

Přiznat, že dítě má psychický problém, znamenalo ostudu pro celou rodinu.

Nikdy se to neřešilo. Nikdy! Když jste měli problém, bylo to selhání. Ostuda. Raději se vše zametlo pod koberec a dělalo se, že problém neexistuje.

Nebo snad máte jiné zkušenosti?

Díky tomu, že jsem věděla, že mi nikdo nepomůže, jsem se už v polovině 90 let minulého století, kdy osobní rozvoj byl utopie a práce na sobě ostuda, jsem se začala věnovat různým technikám,  (Reiki, SRT, konstelace, později Access) a pomocí nich, si svoje dětská traumata postupně zpracovávala.

Díky tomu dnes netrpím depresí, neurózou, dokonce nejsem na antidepresivech ani alkoholu.

Přesto jsem při své duševní hygieně něco zanedbala a dostala dar v podobě dcery, která si prochází nelehkým obdobím svého života a ukazuje mi tím, že moje cesta stále není u konce.

Pohár přetekl.

Už toho je fakt moc. Děti nám jen ukazují to, co je naše. Veškerou naši bolest, všechny naše nezpracované křivdy, které máme v sobě.

Třeba by stačilo začít uzdravovat sami sebe. Děti by se uzdravily následkem toho.

Tím, že se sami utápíme v neurózách, depresích, alkoholu a na všechno polykáme hromadu prášků, svým dětem dobrý příklad nedáváme.

Tohle totiž není o našich dětech, tohle je o nás. Akorát dost bolí si to přiznat a je jednodušší hodit to na děti.