Přečtete za 3 minuty

Sedím ve 12ce a jedu z Letné přes Chotkovy sady dolů, na Malostranskou. Ten výhled z tramvaje na Prahu mám fakt ráda. A dneska je tak nádherně…

Vystupuji a vracím se „myší dírou“ nahoru. Ten pohled si musím vychutnat pořádně. Kdo ví, kolik tak krásně barevných podzimních dní, letos ještě příroda vyčaruje.

Stojím na vyhlídce u Hanavského pavilonu, koukám na Prahu a hlavou nechávám volně běžet myšlenky. Občas to dělávám. Nechám je jen tak plynout, jako by nebyly moje. Jen je pozoruji. Nesoudím. Nehodnotím. Prostě jen jsou…

Vedle stojí partička puberťáků a zachytávám útržky hovoru: „Hele, a co je to vlastně ta krize? Naši furt mluvěj o tom, že je krize, že musíme šetřit.“ „Hmm, to je fakt. Naši taky.  Ale pořád je všechno stejný. Do školy musíme stejně.“  „Hele a táta tě tam vozí, nebo musíš sockou?“ „Vozí. Krištofa taky a Anežka říkala, že ji vozí máma.“ „Naší mámě se včera nechtělo vařit, tak jsme objednali pizzu.“  „U nás je k večeři furt to stejný, mě by krize nevadila, nějakou změnu bych brala.“ „Šimon má novej mobil. Viděli jste ho?“ „Hmm, moje máma si koupila další kabelku, prej se jí hodí ke kabátu.“  „Naši zaplatili ségře autoškolu. Raději prý teď, než zase zdražej benzín.“
„To jako má bejt ta krize, jo? To jako kvůli tomuhle Hitler rozpoutal válku? To byl teda debil!“

CO JE TO VLASTNĚ KRIZE?

Jak ji vnímáme? A je to, co se dnes děje, opravdu krize?

Žiju reálný život. Pracuji, stýkám se s různými lidmi, poslouchám jejich příběhy, chodím po městě a pozoruji.
Sama za sebe musím říct, že jsem šťastná. Mám dvě báječné dcery, tátu a mámu, pár skvělých přátel. Mám vše, co k životu potřebuji. Vlastně ne. Mám mnohem víc.

Mám kde bydlet, mám co jíst, co na sebe, děti chodí do školy, na brigádu, mám práci, mám auto, kterým můžu jezdit,  internet, a spoustu dalších vymožeností dnešní doby, bez kterých bych se docela dobře obešla. Lékařská péče je dostupná 24/7, MHD funguje, infrastruktura funguje, regály v obchodech jsou plné zboží a lidé v obchoďácích chodí ověšeni plnými nákupními taškami… Prostě  život jako před tím.

Tak kde je ta krize?

Ano, nepříjemně mi stouply zálohy za elektřinu a plyn. I nákup mě stojí víc, než kdy dřív. Také plná nádrž stojí víc. Prý máme inflaci 20%. To je fakt.

Ale kde je ta krize?

Hmm, asi nevím, co to je, krize. A tak hledám ve slovníku.

Například v Oxfordském slovníku se krize definuje jako „časové údobí s velkými potížemi, nebo velkým nebezpečím nebo s mimořádně důležitými rozhodnutími. Krize se vyskytuje v místě a čase, což znamená, že krize mají různé charakteristiky a kladou rozdílné požadavky.“

Hmm, dobře. Zdá se, že význam tohoto slova chápu správně. Co ale stále nechápu je, v čem vlastně je ta krize?

A tak hledám dál.  Zcela bez úspěchu. Význam slova krize je ve všech zdrojích, které se mi podařilo najít, definovaný prakticky stejně.

Až jsem narazila na tuto citaci zde:

„Krizovou situací je událost, kterou lidé vyhodnotí jako nepříznivou, ohrožující to, co je pro ně důležité. Na úrovni velkých celků lze mluvit o „kolektivním stresu“, který vzniká spolupůsobením individuálního vnímání události, mediálního představení události, politických reakcí a vládního úsilí o přiřazení odpovídajícího významu dané události.“

Zaujal mě konec citace:

…lze mluvit o kolektivním stresu, který vzniká působením mediálního představení události, politických reakcí a vládního úsilí o přiřazení odpovídajícího významu dané události.

Konečně mi vše začíná dávat smysl. Jediná krize, která tady je, je ta mediální. Respektive ta, kterou nám předkládají média a politici.

A na to existuje rychlý a účinný lék. Přestaňte je sledovat. Přestaňte tomu dávat důležitost a svoji pozornost. Bez vaší pozornosti nebude nic z toho. Možná tím nezastavíme zdražování, ale zdražuje se od té doby, co jsem se naučila počítat. Pravděpodobně tím nezastavíme ani inflaci, ale co vím naprosto jistě, bude se nám lépe žít. Protože se nebudeme stresovat něčím, co možná nikdy nenastane.

A kdo ví… třeba náš nezájem o mediální kampaň na globální krizi zmírní její důsledky. Alespoň u nás…