Proč se tak často a rádi uchylujeme ke lžím?A proč tak rádi lžeme sami sobě?

Zapírat, zapírat, zapírat.
Kolikrát už jsme tuto radu slyšeli!
Kolikrát už jsme takovou radu udělili!
A kolikrát jsme se touto radou řídili!

Pojďme se vrátit do našich dětských let. Každý z nás někdy provedl nějakou tu lumpárnu.

Dodnes si pamatuji příhodu z 5. třídy. Tehdy panoval hluboký socializmus a čelní zdi vévodil portrét tehdejšího prezidenta, soudruha Husáka. Jednou o přestávce jsem hodila mokrou houbou po spolužákovi a protože nejsem zrovna zručná v hodu na cíl, místo spolužáka jsem trefila obraz.
S řinkotem se zřítil na zem a dílo zkázy bylo dokonáno.

Tehdy jsem se přiznala. Řekla jsem pravdu.

Domů jsem šla s brekem, vyskleným a poničeným obrazem hlavy státu, poznámkou na 3 stránky a velkou hanbou. Doma jsem to schytala znovu.

Tehdy jsem se zařekla, že příště už se k ničemu podobnému nepřiznám a budu zapírat, zapírat, zapírat. BUDU LHÁT!

Příhoda s obrazem mě naučila, že říct pravdu znamená trest. Přísný, krutý nespravedlivý. Že říct pravdu znamená ponížení a hanbu. Posměch. Řekneš pravdu a od člověka, u kterého hledáš pochopení (tehdy moji rodiče), přijde další trest. Ještě víc krutý a nespravedlivý.

Z dětství máme vsugerováno, že když řekneme pravdu, přijde trest. A tak si navykneme říkat to, co druzí chtějí slyšet, místo toho, abychom říkali věci tak, jak doopravdy jsou, jak je vnímáme, tak jak je cítíme, tak jak se staly.

Bojíme se toho, co by se stalo, kdyby pravda vyšla najevo. Bojíme se pravdy, protože si s ní nedokážeme poradit.

Lež se stala naším každodenním standardem. Lež se nám stala přirozenou. Malá, nebo milosrdná lež přece nikoho nezabije, že jo.

Navykli jsme si na ni tolik, že lžeme dokonce sami sobě.

Bojíme se přiznat si, jak na tom skutečně jsme.

• Jak jsme na tom se svým zdravím
• Jak na tom jsme v partnerských vztazích
• Jak na tom jsme se svými financemi
• …dětmi, rodiči, v práci…

Bojíme si to přiznat, abychom se ušetřili bolesti, frustraci a zklamání.

Proto si nalháváme, že s naším zdravím to ještě není tak špatné, že se svým partnerem ještě vydržíme, protože nás přece miluje, že ten dluh vlastně ještě není tak hrozný a exekutor nám kvůli těm pár (sta)tisícovkám přece nesebere celý byt, že v práci to zatím ještě jde, že váha, kterou máme je jen lehká nadváha. Co na tom že už potřetí v roce měníme velikost svého oblečení. Vždyť oni ho šijí čím dál tím menší, nebo se nám po čase v pračce prostě srazí.

Neuvědomujeme si, že na lžích nikdy nemůžeme vybudovat pevný základ čehokoliv. Je to stejné, jako bychom chtěli stavět dům uprostřed písečné pouště, nebo bažiny. Bez pevných základů by dlouho nevydržel.

Lež má krátké nohy. Dříve nebo později se na ni přijde, nebo nás doběhne. Pak se naše vylhané životy hroutí jako domeček z karet.

Je přeci lepší přiznat si, že mám pár kilo nadváhy, než si nalhávat, že to je ještě v pořádku a časem řešit obezitu a související zdravotní potíže.

Pokud chceme ve svém životě cokoliv změnit, musíme si nejprve přiznat, že MÁME PROBLÉM. Že něco je v nepořádku. Nemůžeme změnit něco, co neexistuje. Pokud cokoliv popíráme, chováme se jako by to nebylo. Nezměníme to tedy ani když se o to budeme sebevíc snažit, protože naše podvědomí nám to jednoduše nedovolí.

Přestaňme tedy lhát.

Přestaňme lhát v první řadě sami sobě. Dokud budeme lhát sami sobě, nikdy nezjistíme, že pravda, které se bojíme podívat do očí, není ani zdaleka tak hrozná. Pokud si přiznáme, že věci jsou tak, jak jsou, začnou nám do cesty jako by z ničeho nic, přicházet řešení.

Pokud budeme dělat, že pravda neexistuje, z nadváhy 5 kilo bude najednou obezita, z pokuty od revizora exekuce za několik desítek tisíc, z toxického partnera, šéfa nebo práce zdravotní problém.