Přečtete za 3 minuty

Jsem máma 17ti leté dcery s anorexií.

Chci vám říct o svém přístupu k této životní situaci, protože jakékoliv informace jsou to, co jsem zoufale postrádala a stále postrádám.

Nemoc našeho dítěte, ať už jakákoliv, je strašná. O tom nechci polemizovat. Můžeme  k ní přistupovat různými způsoby.

Buď z pozice oběti, nebo v ní můžeme vidět příležitost.

Ano. Slyšíte dobře.

PŘÍLEŽITOST.

S nemocí, jako takovou, toho mnoho nenaděláme. Dítě se buď uzdraví úplně, nebo nikdy. Možná mu zůstanou nějaká omezení, nějaké následky. Nemoc se může táhnout roky, klidně celý život. Dítě může zůstat invalidní. Může cokoliv. A vždy existuje možnost SMRTI.

Tak to je. Nemoc našeho dítěte neovlivníme, ať k ní budeme přistupovat kterýmkoliv způsobem. Co ovlivnit můžeme, je náš vlastní život. Můžeme ovlivnit to, jak se cítíme. Jak nemoc dítěte vnímáme a jak k ní přistupujeme.

Svým vlastním přístupem můžeme ovlivnit i to, jak bude svoji nemoc vnímat samo dítě a tím nepřímo přispějeme k celkovému průběhu léčení, tedy přechodu od NE-moci k MOCI.

ROLE OBĚTI.

Pokud se postavíte do role oběti, nebo chudinky (proč se tohle muselo stát zrovna mě! Čím jsem si to zasloužila! Já to teď mám fakt těžký, co budu dělat!), mnoho možností opravdu nemáte.

Promiňte, vlastně máte.

MÁTE TU NEJLEPŠÍ VÝMLUVU NA SVĚTĚ!

Mám nemocné dítě!

To je věta, za kterou se dá schovat cokoliv. Jakýkoliv neúspěch, selhání. Vlastní neschopnost, zoufalství, lenost. A mnoho dalších věcí.Vždyť mám nemocné dítě, tak to přece každý musí pochopit!

Každý to opravdu pochopí, ale vám to k ničemu není.

Dáváte „na odiv“ něco, co je neštěstím jiného a očekáváte za to lítost, soucit, pochopení… vašich osobních selhání, která byste si sami před sebou jinak neobhájili.

SAMI PŘED SEBOU!

To je na tom to nejpodstatnější. Valné většině lidí okolo vás, jste totiž úplně fuk. Je jim jedno, jestli jste úspěšní, jestli jste selhali, zklamali nebo jste-li vítěz.

Jediný, kdo to řeší, koho to zajímá a pro koho to má opravdový význam, jste VY!  Proto potřebujete dobrou výmluvu. Sami kvůli sobě. Abyste si obhájili svůj neúspěch.

Pokud tímto způsobem přistoupíte například k anorexii svého dítěte, nemůžete se potom divit, že je hospitalizované několikrát do roka v psychiatrické léčebně a „léčba“ nemá výsledky. Není totiž ve vašem (podvědomém) zájmu, aby se dítě uzdravilo.

Přišli byste tím o tu nejdokonalejší výmluvu na světě, která existuje.

MÁM NEMOCNÉ DÍTĚ!

Že tím svému dítěti nepomáháte, ale naopak ho utvrzujete  v přesvědčení, že být NE-mocné je v pořádku, je – mírně řečeno – sobecké.

TENTO PŘÍSTUP NENÍ MOJE CESTA.

A na této cestě nikoho nechci a nebudu podporovat. Podpořím však ty, kteří byť se třeba teď na této cestě nacházejí, jsou připraveni a chtějí se vydat tou druhou. Cestou příležitosti.

CESTA PŘÍLEŽITOSTI.

Možná vám přijde poněkud cynické, brát nemoc svého dítěte, jako příležitost. Ale…

NEMOC JE NEDOSTATEK VLASTNÍ SÍLY.

Proto v nemoci vidím příležitost jak z NE-moci udělat znovu MOC. Nemoc jedince, je v každém případě příležitostí pro toho jedince. Je-li tím jedincem dítě, dává tím stejnou možnost i svým rodičům.

Dítě, ať už zdravé, nebo nemocné, zrcadlí rodičům jenom to, co mají sami v sobě.

Jeho NE-moc je tedy i naší BEZ-mocí.

Nemoc našeho dítěte je ten největší a nejdynamičtější osobní rozvoj, jaký jsem zažila.

Pokud dokážete vnímat, co se skrývá za jednotlivými emocemi, které ve vás nemoc dítěte vyvolává, pokud dokážete jít do hloubky a dokážete rozpoznat, na jakou „strunu“ vám nemoc nebo chování dítěte brnká a dokážete si zvědomit svůj vlastní problém, který by jinak zůstal skrytý, pak víte, co máte řešit u sebe.

Díky tomu se stáváte den za dnem lepší verzí sebe sama, tím posouváte nejen sami sebe, své okolí, ale i své dítě.

Od NE-moci k MOCI.

TENTO PŘÍSTUP JE TEN, V JAKÉM VÁS PODPOŘÍM, JAK JEN TO BUDE V MÝCH SILÁCH.